Často si myslíme, že emoce se odehrávají v naší mysli.
Ve skutečnosti ale žijí v těle — a když jim nedovolíme, aby se projevily, nezmizí. Jen čekají.
Někdy tiše, jindy hlasitě — jako napětí, bolest nebo únava — dokud jsme připraveni je vyslechnout.
Tohle jsem pochopila, když se můj smutek ozval ne pláčem, ale bolestí v ruce.
🌙 Když tělo promluví smutkem
Když mi zemřel táta, začala jsem cítit bolest v levé ruce — tupou, táhlou bolest od ramene až po prsty.
Nejdřív jsem si myslela, že je to od srdce. Můj táta zemřel na srdeční potíže, a tak jsem šla k lékaři, aby mě vyšetřil.
Lékař mě vyslechl a řekl, že to zní spíš jako fyzický problém — páteř, napětí, možná by pomohlo cvičení.
EKG bylo úplně v pořádku. „Všechno vypadá normálně,“ řekl. Ale moje tělo se normálně necítilo.
Ačkoliv jsem věděla, jak s emocemi pracovat — měla jsem za sebou výcvik v hypnóze a chápala jsem, jak důležité je emoce prožít — něco ve mně je pořád drželo. Smutek si našel domov v mém těle.
Později, když jsem se začala učit energetické léčení, jsem zjistila, že bolest kopíruje dráhu plicního meridiánu.
A právě plíce jsou podle čínské medicíny spojeny se smutkem.
Když jsem začala tuto dráhu čistit, přinášet do ní dech a vědomí, bolest se začala zmenšovat.
Postupně skoro zmizela.
Občas se ještě ozve — jako připomínka, že smutek je stále se mnou, jen jemnější.
Když přijde, nesnažím se ho odstranit.
Jen se zastavím a řeknu si: Truchlím.
A samotné to vědomí často přinese úlevu.
🌿 Co nám říká věda i zkušenost
Moderní výzkum postupně potvrzuje to, co lidé věděli dávno: tělo si pamatuje to, co mysl nezvládne unést.
- Dr. Bessel van der Kolk v knize Tělo sčítá rány popisuje, jak trauma i silné emoce mění fungování těla — mozek, svaly i imunitní systém se přizpůsobují, aby nás chránily. Nevyjádřené se v těle zapíše.
- Dr. Galit Atlas v knize Emocionální dědictví ukazuje, jak se neprožité pocity přenášejí dál — děti často nesou ozvěny emocí, o nichž se nikdy nemluvilo.
- Mark Wolynn v knize Trauma: nechtěné dědictví vysvětluje, jak tělo nese rodová traumata, která se dědí napříč generacemi.
- Thomas Hübl mluví o „kolektivním poli“ — rodíme se do světa, který už v sobě nese vrstvy bolesti a roztříštěnosti. Uzdravení proto není jednorázový akt, ale pomalý proces integrace. Ledovec emocí taje postupně.
Všichni tito autoři se shodují v jednom:
Když necítíme, tělo si pamatuje za nás.
🕊️ Tělo se vždy snaží promluvit
Když emoci nevyjádříme, nezmizí. Jen si najde jinou cestu.
Promění se v napětí, únavu, zažívací potíže, bolesti zad, očí, kloubů.
Někdy se od těla úplně odpojíme — žijeme „od krku nahoru“ a na otázku „Jak se cítíš?“ odpovíme: „Nevím.“
Tělo ale mluví dál.
Pláče skrze kůži — ekzémy, vyrážky.
Stahuje hrudník, zadržuje dech.
Třese se nebo naopak ztuhne.
A není to trest. Je to komunikace.
Jak píše van der Kolk: „Tělo si pamatuje. Pokud je vzpomínka na trauma zapsána v tělesných reakcích, musíme najít způsob, jak s tělem znovu navázat vztah.“
🌾 První krok: vědomí
Pokud jste se od těla odpojili, začněte pomalu.
Nechtějte hned „léčit“ — nejdřív se znovu spojte.
Zaměřte se na jednu část těla:
ruku, hrudník, dech.
Zeptejte se: Co tady cítím?
A pokud necítíte nic, je to v pořádku.
Zkuste to zítra znovu.
Vědomí je jako sval — sílí s jemnou pozorností.
Postupně začnete cítit.
A když cítíte, můžete naslouchat.
A když nasloucháte, tělo už nemusí křičet.
🌱 The Body Knows™
Právě o tom je moje práce — pomoci lidem znovu se naučit naslouchat svému tělu.
Slyšet, co říká pod bolestí, necitlivostí nebo spěchem.
Dovolit emocím, které čekaly na pozornost, aby se mohly konečně projevit.
Protože když své emoce necítíme, nezmizí.
Jen čekají — v našem dechu, v buňkách, v příbězích našeho rodu —
dokud se nevrátíme sami k sobě. 🌿