Když se ztráta stane bránou k hlubšímu smyslu
Toto období v roce nás zve ke vzpomínání – na ty, které jsme milovali a kteří už tu s námi nejsou, i na všechny, kdo šli před námi.
Napříč kulturami má toto období společný puls: spojení s našimi předky a s tím, co přesahuje viditelné.
Halloween, Día de Muertos, Památka zesnulých, Samhain – všechny tyto tradice nám připomínají, že opona mezi životem a smrtí se tenčí a že láska nekončí s tělem.
Mnoho tváří zármutku
Zármutek potřebuje čas – a nikdo nemůže říct, jak dlouho by měl trvat.
Možná znáte pět fází smutku, ale ve skutečnosti se vracejí, prolínají, opakují.
Někdy se po období klidu znovu objeví smutek, jindy po přijetí přijde znovu hněv.
Zármutek není něco, co jednou skončí – učíme se s ním žít.
Na své blízké nikdy nepřestaneme vzpomínat.
Bolest mění tvar – možná už není tak ostrá – ale ticho po nich zůstává.
Truchlíme nejen po těch, které jsme ztratili, ale i po verzích života, které už nikdy nenastanou, protože oni tu nejsou.
Neexistuje správný způsob, jak truchlit.
Plakejte, pokud potřebujete plakat.
Křičte, pokud potřebujete křičet.
Jen nezůstávejte v tom sami tak dlouho, že zapomenete, že jste stále tady – a že jste stále milováni.
Když zármutek začne pohlcovat i živé, právě tehdy pomůže druhé srdce, které chvíli ponese váhu s vámi.
Když odešel můj táta
Minulý srpen zemřel můj tatínek.
Není to dávno – i když někdy mám pocit, že uplynul celý život.
Tento týden pro něj zapaluji svíčku – a také pro všechny, kdo byli přede mnou.
Cítím v tom bolest i hlubokou vděčnost.
Čím déle kráčím po cestě uzdravování, tím víc vnímám ozvěny svých předků – jejich zápasy, sílu i vůli předat život dál.
A tak netruchlím jen po tátovi, ale i po generacích, které tu byly před ním.
A také po verzích sebe sama, které se od té doby musely proměnit.
Zármutek se neobjevuje jen při smrti.
Přichází i tehdy, když mizí stará identita, rozplývá se sen, nebo když léčení vyžaduje, abychom propustili to, co nám kdysi pomáhalo přežít.
Tělo si pamatuje
I když už vím, jak s emocemi pracovat, stále v sobě cítím zármutek uložený.
Projevuje se jako tíha na hrudi, bolest v paži, napětí v břiše.
Zármutek se tělem pohybuje pomalu – jako voda, která si hledá cestu kamenem.
Paradoxem je, že smrt mého táty – i když mě rozlomila – se stala branou.
Uprostřed ztráty se přede mnou otevřela cesta, která dnes dává mému životu smysl.
Držím obě pravdy najednou: hlubokou bolest z jeho nepřítomnosti a tiché požehnání, které mi jeho odchod přinesl.
Láska nekončí
Někdy stále cítím jeho ruce, jeho objetí, teplo jeho přítomnosti.
Přišel ke mně ve snu, aby mi řekl, že je v bezpečí – že láska neumírá, jen mění podobu.
Mluvím s ním často.
A když vidím pírko, motýla nebo určitého ptáka, usměju se – malé připomínky, že spojení trvá dál. Jak píše Kyle Gray v knize Angels are With You Now (Andělé jsou s vámi právě teď), naši blízcí i andělé k nám mluví skrze znamení, která zjemňují hranici mezi světy.
Možná právě o tom toto období opravdu je – ne o strachu, ale o připomínce, že láska v nejčistší podobě nikdy neodchází.
Reflexe
Jak se dny zkracují a svět se obrací dovnitř, zkuste si položit pár otázek:
- Po kom nebo po čem letos truchlíte?
- Kterou část sebe jste připraveni uctít – nebo propustit?
- Kde ve svém těle to cítíte?
Zármutek není koncem lásky.
Je jejím přerodem.